Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bony

Začátky

Když Bony přišla na ranč, bylo mi třináct let. Ona byla polodivoká kobylka pro zkušenější jezdce a já byla nohaté hubené kuře s minimálními zkušenostmi v sedle. Bony byla plašanka, létala pod sedlem jako vítr a byla k nezastavení. Tak jsem na ní zatím nesměla jezdit, ale to mi nevadilo. Chodila jsem se o ni starat. Čistila jsem ji srst, kydala stáj, krmila a učila se vše, co je kolem koní potřeba umět. Když přijel kovář, dokázala jsem i držet kopyta. Řekla bych, že má neustávající péče o ní nás sblížila. Po nějaké době Mery usoudila, že bych ji mohla zkusit vždy krokovat po vyjížďce. Byla jsem v sedmém nebi. Krokování probíhalo vždy v ohradě pod dozorem dospělých. Snažila jsem se vzpomenout si na vše, co jsem se za pár měsíců naučila na jízdárně pod vedením pana Šedivého. Sedím zpříma? Mám rovná záda? Mám klidnou ruku? Prošlápnutou patu? Znělo mi dokolečka v hlavě, jak nám neustále opakoval vše, co jsme jako správní jezdci měli dodržovat. Začínala jsem si být stále jistější a těšila se na den, kdy mi Mery dovolí naklusat. Mery se samozřejmě bála, aby se mnou kobyla neutekla, což bylo pochopitelné. Co bych já se svými čtyřiceti kily zmohla na půltunové kobyle, když by se rozhodla, že se mnou uteče? Ale jednou to přišlo. Mery mi dala instrukce, já mlaskla a už jsem klusala. Moje radost byla nevýslovná. A tak jsem začala jezdit Bony.

První cval

K Bony jsem chodila, jak mi to školní povinnosti dovolily. V ohradě jsem byla co se krokování a klusání týče už dostatečně zkušená. Jednou mi teta řekla, ať na ní počkám na louce za potokem, že mě sveze. Měla jsem radost, venku jsem nikdy nejela. Třeba budu moci Bonynku jet cestou domů a možná i přes potok, těšila jsem se :-D Teta zatím vyjela ven. Viděla jsem jí na kopci, jak Bony patřičně prohání. Když přijela ke mně, jen se zeptala. "Chceš cválat?" Bylo to pro mě překvapení a samozřejmě jsem rychle kývla, že ano, než si to teta rozmyslí. O tomhle Mery očividně nevěděla. Poprvé venku a hned cval, o tom se mi ani nesnilo. Sedla jsem na Bony a teta mi dala instrukce. Několikrát mi zopakovala, že když si nebudu jistá, ať hned zastavím. V jejím výrazu jsem poznala, že se pomalu začíná bát, abych nespadla. Snažila jsem se ji ujistit, že udělám vše, jak mi řekla a pobídla koně do kroku. Podle instrukcí jsem jen lehce mlaskla, Bony naklusala a hned nacválala. Tři cvalové skoky mě trochu překvapily a tak jsem Bony rychle zbrzdila. Na tety ustaranou otázku "dobrý?" jsem souhlasně kývla a zkusila to znovu. Postavila jsem se při tom do třmenů, jak mi poradila teta. Bony okamžitě nacválala a já ji už nebrzdila. Vstřebávala jsem její pohyb, tu rychlost, vítr, který mi hučel kolem uší, bylo to skvělé. Bony už nějakou dobu cválala a tempo trochu zvolnila. Posadila jsem se tedy do sedla a snažila se seznámit s novým chodem. Šlo to dobře. Najednou jsem si uvědomila, že jsem až moc daleko, že jsem se tetě vzdálila z dohledu. Skoro bych Bony zapomněla zastavit a cválala bych na konec světa. Přešly jsme tedy do kroku a jely zpět. Byla jsem v euforii z toho, co jsem právě zažila, bylo to úžasné, nezapomenutelné. Teta mě pochválila a bylo vidět, že si oddychla, když jsem se vrátila v pořádku. Jsem jí za tuto vzpomínku vděčná.

A tak šel čas

U Bony jsem trávila veškerý svůj volný čas a těšila se z její blízkosti. Bavilo mě starat se o ni a učit se všemu novému. Dospělí mi důvěřovali natolik, že mě s kobylkou nechávali ve stáji už samotnou. V klidu jsem jí třeba ošetřovala kopyta mastí a poslouchala její chřoupání sena. I ježdění už mi docela šlo, sed jsem měla pevný a tak mě začínalo zajímat, jak se to dělá, aby kůň dělal to a to, co po něm jezdec chce. Mery mi častokrát vyprávěla příběhy z mládí a já vždy bedlivě poslouchala a snažila se vše zapamatovat. Byly to zajímavé příběhy. Mery měla při vyprávění vždy uklidňující hlas, tak se hezky poslouchalo. Bohužel většinou mi v tom vyprávění chyběl ten správný návod, jak se co dělá a tak jsem si časem na vše stejně musela přijít sama. I tak mi příběhy mnoho daly.
Jak čas plynul, Bonynce se narodila klisnička Betty. Krásné hnědé hříbátko s půlměsíčkem na čele. Bettynku jsme všichni měly rádi, byla to správná uličnice. A tak se mi dostalo i zkušeností co se péče o hříbátko týče.
Po několika měsících byl na ranč přivezen nový kůň, Venda. Byl pořízen z důvodu bezpečnosti při vyjížďkách, aby Bony nejezdila ven sama. I Venda se brzy s Bettynkou zkamarádil. O Vendovi však až v jeho sekci.
Bettynka byla jako odstávče prodána novým majitelům. Když jí byl rok, jeli jsme Bettynku navštívit, vypadala dobře a zdravě.

A tak dál

A tak jsem dál jezdila na Bony, střídala se na ni s Mery, tetou a občas i s bratrancem, který k nám jezdil z hlavního města vždy na měsíc prázdnin. Já a můj bratranec jsme byli pěkná kvítka. Dělali jsme různé blbosti a lumpárny. Byly to nejlepší chvíle mého dětství a puberty. Rádi jsme ještě s bratrem a dalšími dětmi hrávali večer na schovku, na slepou bábu, věčně jsme se někde schovávali jako indiáni nebo kovbojové. Ušili jsme si indiánské obleky (bratranec v tom byl mistr) a pak se v nich proháněli na koních. Schovávali jsme poklady a následně je hledali, šifrovali jsme zprávy, stavěli bunkry, skákali do sena a pak to sváděli na čundráky, když Mery hubovala, kdo tam vytahal seno. Když jsme byli na vyjížďce jen my dva (když byl pořízený Venda, mohli jsme jezdit spolu), lumpačili jsme dál. Zkoušeli jsme třeba cválat pozadu nebo v dámském sedu, schazovali se ze sedla a stopovali jeden druhého. Vždy jsme však měli na paměti to, co nám říkali dospělí, obzvláště Mery. Abychom koně neuhnali, abychom jim ani sobě nic nezlomili, abychom jezdili po cestách a necválali tam, kde to neznáme. Z Mery jsme měli vždy veliký respekt! Bohužel průšvihy si na nás občas počíhali, aniž bychom chtěli. Pamatuji si, jak jsme při jedné společné vyjížďce na známém rovném úseku pobídli koně do cvalu. Najednou koukám a bratranec s Vendou nikde. Při ohlédnutí jsem zjistila, že oba upadli. Venda už se sbíral, ale bratranec zůstal sedět. Rychle jsem se tedy pokusila Bony zastavit a obrátit ji zpět. Podařilo se. Po třech cvalových skocích však najednou Bony ztratila zadní nohy a už jsme ležely i my dvě. Bratranec mezi tím už byl na nohou a šel k nám, Venda se pásl opodál. Bony zůstala ležet a mě okamžitě napadlo, že si zlomila nohu. S hrůzoou v očích jsem jí lehce vzala za otěž a zatáhla. Jedna přední, druhá přední a už byla na všech čtyřech. Uf, oba jsme si oddechli, nic jí nebylo. Jen se jí prostě nechtělo zvedat. Ptala jsem se bratrance, co se stalo. Prý úplně to samé, co mě. Prostě cválal a najednou ležel. Navíc si narazil kostrč, tak ho bolel zadek. Paradoxem bylo, že se nám to stalo na místě, kde jsme běžně cválali i s Mery. Druhým paradoxem bylo, že jsme se ten den s bratrancem chovali po celou naší vyjížďku naprosto zodpovědně, bez lumpačení. Ač jsme za to nemohli a byla to zvláštní shoda náhod, rozhodli jsem se, že to doma radši nepovíme, protože bychom určitě dostali vynadáno.

Nedůvěra

Tento příběh píši tak, jak jsme ho opravdu zažili. Bylo nám tehdy čtrnáct a patnáct let. Jednoho dne, bylo zrovna ošklivé počasí, foukal studený vítr a občas zapršelo, jsme s bratrancem vyjeli na vyjížďku. I když jsme nebyli žádní svatoušci, vždycky jsme ale dbali rad Mery, protože jsme z ní měly veliký respekt.  Vždycky, když jsme lumpačili, bylo to blízko domova, nebo na bezpečných místech. A tak jsme tedy vyjeli. Vyjížďka probíhala normálně, nejprve krokem pod kopec, pak cval do kopce a zase krokem, aby se koně dobře rozehřáli před další námahou. Dojeli jsme k padáku a pobídli koně k jeho zdolání. Když jsme vyjeli na spálenou louku, zatáhla se nám obloha nad hlavou. Z mraků začaly padat kroupy jako blázen, píchali nás do hlavy a koně do zádí. Koně byli neklidní, tak jsme je s bratrancem pobídli a jeli se schovat do lesa. Jenže ani v lese nám to moc nepomohlo. Tak jsme cválali po mokrých cestách až ke krmelci, kde jsme si v naivitě puberty mysleli, že se schováme. Když jsme dojeli ke krmelci a schovali alespoň předek koně pod střechu, už jen hustě pršelo, po kroupách nebylo ani památky. I tak jsme se rozhodli ještě chvíli počkat. Bratranec poznamenal, jestli bychom neměli koně vytřít senem. Tak jsme si udělali každý dva chuchvalce a snažili se koně vytřít, ale moc to nepomáhalo. Ještě chvíli jsme tam stáli, déšť zatím ustával, a aniž jsem si to uvědomila, stále foukal ten studený vítr. Když přestalo pršet, nasedli jsme do sedel a jeli domů. Na známých místech jsme občas naklusali, dali jsme si ještě jeden cvalový úsek, nic vyjímečného, ale koním se moc nechtělo, ani Bonyně ne, což bylo divné. Dojeli jsme domů a už z dálky, když jsme viděli Mery, jak schází dolu,  věděli jsme s bratrancem, že je zle. Oba jsme ale nějak nedokázali pochopit, proč? Mery beze slova obešla koně, ktěří byli spocení a pak sjela rukou Bonyně břicho a začal sekec-mazec. Dostali jsme vyhubováno! Že jsou koně splavení, Bonyna má ještě mokré břicho (prošli jsme přece potokem - blesklo mi hlavou) a že jsme je uhnali. S bratrancem jsme se na sebe podívali a hledali si v očích, co jsme udělali špatně. Pověděli jsme, že nás chytli kroupy a že jsme se jeli schovat do krmelce, ale dostali jsme vynadáno, ať bulíky věšíme na nos někomu jinému a že od teď už samotní na vyjížďku nepojedeme! Museli jsme koně urychleně odsedlat a vytřít do sucha - což nám nevadilo, pro nás to nebyl trest, udělali bychom to stejně. Když jsme byli hotovy, ještě jsme s bratrancem debatovali, co bylo špatně, ale na nic jsme nepřišli. Šli jsme do domu, abychom si poslechli další hubování. Když jsme vešli do domu, byla debata dospělých slyšet na chodbu přes zavřené dveře. A tak nás nic lepšího nenapadlo, než poslouchat za dveřmi. Nepamatuji si doslova, jak rozhovor probíhal, ale obsah byl tento: "To je přesně vono, mladý a pitomý. Ty už spolu nikam nepojedou!" Zněl autoritativní hlas Mery. "To je fakt tak uhnali?" Zeptala se bratrancova babička. "No to víš že jo, dělali blbosti, závodili a takhle to dopadlo!" "No a počkej, vždyť říkali, že je tam chytily kroupy nebo co." Zastávala se nás pořád bratrancova babička. "Ale prosim tě, to určitě, tady nespadla ani jedna!" S bratrancem jsem stáli za dveřmi a smutně se na sebe dívali. Dělali jsme různé pitomosti, ale nikdy bychom koně schválně neuhnali! A co nás nejvíce ranilo, že ač jsme mluvili pravdu, dospělí nám nevěřili!

Starý kovář

Po nějaké době od incidentu se Bony a Vendovi na kopytech objevila zvláštní vlnka. Koně nám strouhával starý kovář Čouda, který byl pro mě snad staletý. Byl to člověk, který posbíral za ta léta ohromné zkušenosti. Když viděl nohy Bony a Vendy, Mery mu řekla, že jsme je s bratrancem uhnali. Ale on k tomu dal ještě jiné vysvětlení. Řekl, že kopyta jsou lehce schvácená a dokázal přesně určit, kdy se to stalo a že se koně museli nejprve rozehřát a pak museli někde stát v zimě a chladu. Doslova mi spadla brada, když to takhle popsal. A v tom mi došla ta chyba, kterou jsem s bratrancem udělali. Koně byli naproto rozehřátí, když jsme se jeli schovat do krmelce. A když jsme je tam nechali stát ( a tehdy tam stáli dobrých dvacet minut), fokal studený vítr a pršelo a jim byla zima. Byla to chyba z mladické nevědomosti a nerozvážnosti. Nikdy bychom koně neuštvali! Ale pro ostatní jsme s bratrancem dodnes zůstali těmi nezodpovědnými, kteří uhnali koně!