Jdi na obsah Jdi na menu
 


Monty

Naše pohromy

Monty byl mladý valášek, na kterého když jsem sedla, vždycky se stala nějaká katastrofa. Mála nebo velká. Prostě jsme na sebe měli smůlu a já jsem proto Montyho jezdila nerada. I když teď, s odstupem času, jsem za tyto zkušenosti ráda. Monty se bál všeho, co viselo nebo trčelo. Bál se větviček, čar na silnici, konce vodítka, třásní u sedla, atd. Naše první vyjížďka skončila po dvaceti minutách. Vzala jsem Montyho prvně ven a jela známou cestou, kde mě nemohlo nic překvapit. Projela jsem sadem, Monty si vedl docela dobře. Po chvíli ale začal řehtat a hledat koně. Byli jsme tehdy venku jen my dva. Když jsem vedla Montyho po cestě k zadním loukám, začal váhat. Po chvíli to se mnou otočil na pětníku a uháněl zpět. Snažila jsem se zareagovat co nejrychleji a začala ho brzdit. Jenže i tam mě stihl protáhnout pod stromem. V té rychlosti jsem uslyšela jen podivné zabzučení u mé hlavy. Pak mě něco kouslo a odletělo to. To už Monty naštěstí zastavil. Obrátila jsem koně zpět, protože tohle by mu projít nemělo. Vedla jsem ho ještě kus po cestě, ale po chvíli mě hlava začala bolet a tepat. Nebylo mi moc dobře, tak jsem otočila Montyho směrem k domovu.

Tak jako si nesednete s každým člověkem, tak si nesednete i s každým koněm. S Montym jsme si opravdu nesedli. Nebyl zlý, docela mě i poslouchal, ale oba jsme cítili, že my dva k sobě prostě nepasujeme. Jednoho dne jsme vyjeli na hromadnou vyjížďku. Já s Montym, teta Maruška s Bony a kamarádka Darina s Vendou. Důležitá informace tohoto příběhu: měla jsem na Montym půjčené otěže od pana Flégla a nové sedlo. Když jsme došli k cvalovému úseku na louce a pobídli koně, chtěla jsem Montyho navést na lepší cestu. Bůh je mi svědkem, že jsem za otěž nijak hrubě netahala, ale najednou to udělalo cink, karabina praskla a já měla koně jen na jedné otěži. Počkala jsem tedy, až koně doběhnou a Monty laskavě zastaví. To nic, jen náhoda, říkala jsem si. Byli jsme kousek od domova, tak jsem si dojela pro otěže jiné. Pokračovali jsme dál v jízdě. Při dalším cvalovém úseku jsem se postavila do třmenů a najednou to udělalo křup a jeden třmen mi za plného cvalu praskl. To už bylo na mě i na Montyho dost. Rozloučila jsem se s tetou a kamarádkou a obrátila Montyho směrem domů. Myslím, že byl rád, protože ač jsem ho vedla od koní, ani po nich nezařehtal.

Jak píši výše, s Montym jsme si dvakrát nesedli. S kým si Monty sedl, byl Pepíno. Ten to s ním uměl. Monty pod ním chodil naprosto v klidu a v pohodě. Pepíno ale jezdil i kobylku Liberu, tak s Montym pracoval, když měl čas navíc. Jednoho dne jsme se věnovali při tréninku parkuru a já "vyfasovala" koho jiného než Montyho. Pepíno mi radil, co mám dělat a docela to šlo. Monty se překážek nejprve bál a chtěl se jim vyhýbat. Po pár skocích hned za koněm se ale docela otrkal a už mu to šlo jako po másle. Znovu jsem ho vedla na překážku, kterou před tím už čtyřikrát skočil. Po páté to ale mělo být jinak. To co tu popíšu se odehrálo asi ve dvou sekundách. Monty to zapíchl těsně před překážkou. Snažila jsem se ho pobídnout, aby překážku skočil, ale nic. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že neskočí a dosedala zpět do sedla, přičemž jsem ho vzala zpět za uzdu, abych ho otočila, se Monty rozhodl, že skočí. A skočil, přímo do překážky! Pamatuji si, jak to zapraskalo a krajina se rozmazala. Pak už jsem najednou seděla na jiném koni. Zbytek znám jen z vyprávění. Monty prý uskočil a já se tak svezla na bok a držela se Montyho za krk. Ten zatím upaloval pryč. Jak tak pelášil, odskočil od další překážky, které se vyhýbal a já mu sjela pod krk, kde jsem se už neudržela a spadla přímo pod něj. Zřejmě jsem se udeřila do hlavy. Prý to vypadalo, že mi prošlápl břicho, ale naštěstí to bylo o kus níž, mezi stehna. To jsem zjistila až v nemocnici, když jsem se divila, od čeho mám sedřenou kůži. Ale to předbíhám. Když jsem se zvedla a zjistili, že mi nic není, že nemám nic zlomeného, vysadili mě na Liberu, kterou jsem krokovala. Jak se říká, když člověk spadne z koně, měl by na něj zase hned nasednout. A tam jsem se začala teprve probírat. Najednou jsem koukala, že Montyho jezdí Pepíno, skáče s ním přes překážky jako naprostý profík. Ale jak to? Vždyť jsem na něm měla jet já? A na kom to sedím? Libera? Jak jsem se na ní dostala? Šla mi z toho hlava kolem a tak jsem se začala ptát všech okolo, jak to, že sedím na Libeře. Když mi bylo odpovězeno už po páté na tu samou otázku, všichni usoudili, že bych měla z koně slézt, že asi něco není v pořádku. Posadili mě do stínu, kde si ke mě sedl můj bratr a vše mi převyprávěl. Po minutě jsem to chtěla slyšet znovu. Když už mi celou věc vyprávěl po sté, poslal mě do háje. Zeptala jsem se ho, kolik je hodin a co je vlastně za den. Když ani po desáté jsem nebyla schopna informaci vstřebat, napsala mi to na papír. S odstupem času mi přijde vtipné, že jsem to tehdy ani nedokázala přečíst. Viděla jsem jen, že je to napsáno žlutou pastelkou, ale můj mozek nebyl prostě schopen číst. Odvezli mě do nemocnice, kde mi řekli, že mám otřes mozku.

Po návratu z nemocnice jsem nesměla na koni asi měsíc jezdit. Chodila jsem se o koně tedy starat a dívala se, jak jezdí ostatní. Pak jsem pomalu jezdit začala a jednoho dne mi byl přidělen opět Monty, abych se zbavila strachu. Snažila jsem se zachovat klid a šla do toho s optimismem. Byla to hromadná vyjížďka, venku byli všichni koně, celkem pět. Šlo to dobře, držela jsem se statečně a Monty taky. Jela jsem ho v anglickém sedle (ač jsem většinou jezdila ve westernovém) a na pokyn Mery měl tehdy Monty vyvazovák, aby se nemohl stavět proti udidlu. Přišli jsme ke cvalovému úseku. Koně nabrali tempo. Bylo nás tam docela hodně a protože se Monty cpal na koně před sebou, vedla jsem ho z cesty, aby nešlápl koni před sebou na nohy. I když louka byla posekaná a vypadala bezpečně, hlavou mi okamžitě bleskla rada, kterou nám Mery vždy kladla na srdce. "Necválejte nikdy tam, kde to neznáte, držte se cesty." S Montym jsem tedy rychle předjela koně a řadila ho zpět na cestu. Ovšem v tu chvíli Monty skočil v plné rychlosti předníma nohama do díry, která nebyla vidět, protože byla přikrytá posekanou trávou. Klesl v kolenou a mě to vyhodilo ze sedla o pár metrů dál. Protože měl Monty vyvazovák, nemohl pořádně zvednout hlavu, tak pokračoval chudák v pádu dál. Doslova ryl čumákem v zemi a pak se převalil na bok. Sbalila jsem se do klubíčka. Čekala jsem, že se na mě ještě převrátí a dostanu kopytem, ale naštěstí se tak nestalo.
Po pádu se zvedl na nohy a olizoval se. Byl v pořádku, jen čumák měl odřený. Já byla taky v pořádku. V duchu jsem si říkala, jak dlouho budu ještě s Montym pokoušet štěstí, než se zabijeme? Koně - nekoně, sedla jsem na něj a jela domů.

Jela jsem ho pak už jen jednou, při srandamači. Na jeho zádech jsem se ale dobře necítila a on to věděl. Byl vystresovaný a já také. Mery přidělila Montyho jinému jezdci a mě na něj už nikdy nenutila. Myslím, že jsme si oba oddychli.