Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. 2. 2011

Říkají mi "Světluška" a mám až příliš mnoho zájmů. Jsem samouk na kytaru a piano, dříve více, dnes už méně horolezčím, mám ráda hudbu, tanec, pohyb, zvířata, práci s dětmi, a další... 
Moje zaměstnání se točí jak jinak než kolem dětí, pracuji v DDM jako pedagogický pracovník. Vedu výtvarné kroužky pro děti s rodiči a kurzy orientálního tance pro malé slečny i dospělé, dále cvičení s miminky a farmářský kroužek. Vystudovala jsem PF UJEP obor pedagogika volného času.

Já a koně
Od malinka jsem toužila jezdit na koni a trávit čas v blízkosti těchto úchvatných zvířat. Prvním koněm, na kterém jsem asi v pěti letech seděla, byla babiččina první klisna Nina. Po pádu a zlomené ruce mi však ježdění bylo zakázáno. A tak jsem dál snila o vlastním koni a o dobrodružství. Sen se mi částečně v roce 1996 na sedm let vyplnil. Byly to nezapomenutelné (v dobrém i špatném smyslu slova) roky na hřbetě několika koní. Nejprve krátce valášek Fanfán z místní jízdárny (za první pořádné lekce vděčím panu Šedivému), pak už na ranči Sen Mery (pod vedením Mery) ostražitá Bony, příležitostně trpělivý valášek Venda, hodná Bětka, trpělivá Elinka a bojácný Monty, (v letech 2005-2006 občasné svezení na Bony a Sherryl), nakonec trochu uličnická Laura a temperamentnější Cindy. Každý kůň byl jiný, a protože mi nikdy nikdo nic moc nevysvětlovat, každý kůň mi byl učitelem. Ze začátku byla pro mě nejoblíbenější kobylkou Bony. Byla první na založeném ranči a já se o ni od začátku starala. Po poctivých trénincích se začaly dostavovat úspěchy. Ač jsme po čase vyhrávaly různé amatérské soutěže, pořád docházelo k neshodám mezi mnou a Mery. Nakonec jsem usoudila, že pro Bony bude lepší, když se jí vzdám. Naše neshody trápily především jí. Začala jsem tedy jezdit Lauru a nově příchozí Cindy. A skutečně, osud už to měl připravené. Když spojil mou cestu s Laurou, dá se říct, že jsme si padly do oka. Učily jsme se jedna od druhé, vypracovaly jsme se na poměrně slušnou úroveň co se přiježděnosti a vzájemné důvěry týče. Zanedlouho jsme na amatérských závodech sklízely úspěchy a prvenství, tak jako jsem je před časem sklízela s Bony. Ba co víc, dokonce jsme Bony porážely.  Pak přišla chvíle, kdy jsem si mezi Laurou a Cindy měla vybrat. Druhý kůň měl být prodán. Zvolila jsem Lauru. Po sdělení, že mi zůstane "napořád", jsem byla v sedmém nebi. Bohužel osud chtěl zase jinak a po té, co mi bylo sděleno, že i "moje" Laura bude prodána kvůli tinkrům, rozhodla jsem se pro chtě-nechtěnou pauzu. Ta vydržela dalších sedm let, během kterých jsem se věnovala jiným činnostem, a to zakládání rodiny, studiu a tanci. 
Po návštěvě první hodiny orientálního tance jsem mu propadla a dnes se mu věnuji dá se říct na profesionální úrovni. Vedu několik kurzů pro dívky i dospělé a sklízíme krásná ocenění a prvenství na tanečních soutěžích.
I když mě práce a péče o rodinu naplňovala a naplňuje, stále jsem v koutku duše měla pocit, že něco chybí. Byli to koně. Občasné svezení u kamarádů (oblíbená Laura, kobylka Megy, pár huculů) lásku ke koním uspokojilo jen málo. Rozhodla jsem se tedy ke koním vrátit. 
Mery si v té době pořídila dvě miniappaloosy. Bylo mi dovoleno starat se o tyto koníky. V tu dobu jsem však byla v požehnaném stavu, docházela jsem k mini koníkům tedy tak, jak mi těhotenství a následné rodičovství dovolilo. 
Malý hřebeček Ysbranda a o trochu větší kobylka Jeltje. Ysbranda byl komunikativní mazel, ale byl brzy prodán. Zaměřila jsem se tedy na Jeltje. Ta byla naopak velice plachá, očividně pastevně odchovaná s minimálním kontaktem s lidmi. Kobylka byla velice chytrá, energická a ostražitá. Přirozenou komunikací jsme to dotáhly od prvního pohlazení až k obsednutí - vše proběhlo bez problémů a zbytečného stresu. Ač jsem si po předchozích zkušenostech zakázala kobylku zamilovat, marně. Chtěla jsem ji tedy od Mery koupit, byla mi však prodána před nosem! Osud mi ale připravil milé překvapení. Krátce po tom, co se nezdařila koupě Jeltje, mi byla nabídnuta ke koupi milovaná kobylka Laura.
V březnu roku 2011 jsem se stala její šťastnou majitelkou. Po půl roce nám Laury bylo líto, že je pořád sama. Po pečlivém vybírání jsme jí tedy pořídili kamaráda, mladého valáška Salivera, který je dalším miláčkem rodiny a mým novým učitelem.
Momentálně navazuji s Laurou tam, kde jsme před lety skončily. Dále je mým cílem zdokonalit své jezdecké úmění (ne-li překopat) konečně pod profesionálním vedením a získat licenci WRC. Zkušenosti a cenné rady získávám u paní Hofmannové v Židovicích. A samozřejmě s pomocí přátel pracuji na tom, aby se ze Salivera stal slušný a vychovaný koník, jakým je Laura.